LEGENDA O BÍLÉM JESTŘÁBOVI
Vítejte bratři a sestry v naší osadě. Vítejte na tomto kmenovém setkání.
Byli jste sem povoláni Velkým duchem a Matkou Země, abychom společně naplnili proroctví, jenž na svých bedrech náš lid nosí již několik generací. Utište nyní svůj hlas a vyslechněte dávnou legendu, kterou mi vyprávěl otec mého otce Šedý Vlk. Legendu, kterou náš rod střežil a která doplula dlouhým časem až do dnešních dnů, kdy má dojít ke svému konci.
Tento příběh je z dob, kdy pláně byly zelené a plné zvěře. Obrovská stáda bizonů a nespoutaných mustangů se svobodně proháněla prérií a hřmění jejich kopyt se neslo krajinou do nekonečných dálek. Průzračné řeky byly plné ryb, zlata i stříbra. Modrou oblohu křižovala nesčetná hejna ptáků a bílé skály odrážely třpyt Slunce v zrcadlech křišťálových bystřin. Lidé žili v míru a v pokoji, spojení s moudrem Matky Země. Příroda byla čistá a lidem dávala dobrý život.
Avšak těmto dnům se rychle blížil jejich soumrak. Bledý muž objevil naši zem a uchvátila jej nezkrotná touha po jejím bohatství. Ti nejchtivější v celých bandách hltali dary naší Matky Země a jako běsnící smečka vzteklých vlků pro svou neutichající chamtivost pobíjeli se navzájem, kradli, drancovali a ničili celé indiánské osady.
Tehdy, když vrcholilo léto, stejně jako dnes, trávy zlátly a vítr z hor přinášel chlad do prodlužujících se nocí, přilétl strach a neklid i k osadě Čejenů. Sotva se první paprsek slunce dotkl nebe, dva členové noční hlídky přinesli varování náčelníku kmene. Nebylo pochyb. Dýmící ohně protínající noc, dunivé hřmění ocelových holí, nářek svázaných koní… bledý muž se k jejich údolí blížil velmi rychle. Náčelník Stojící Medvěd dobře znal krutost loupeživých gangů, kteří bez slitování pustošili vše, co okem jen zahlédli. Proto bez váhání svolal radu starších válečníků a okamžitě rozhodl:
„Nechceme boj, ani smrt jiného člověka. Nechceme tuto zem sami pro sebe a rádi se podělíme s každým, kdo bude ctít moudrost Matky Země. Pokud ale kdokoliv bude chtít brát životy našim ženám a dětem, pokud někdo ničí vše kolem sebe a nemyslí při tom na bolest druhých, pak musíme vztyčit svá kopí a proti takovým bojovat! Nechť hlas válečných bubnů svolá všechny muže s tvářemi v barvě boje, napněte tětivy svých luků, naostřete dýky a hroty šípů. Již brzy se budeme bít za své zítřky, za naše syny a dcery.“
Náčelník se chvíli mlčky zadíval ke hřebenům hor, nad kterými se s východem slunce probouzel nový den, pak pohlédl na svého syna Bílého Jestřába a pravil: „ Ty, můj drahý synu, budeš mít úkol největší. Se třemi dalšími odvedeš všechny staré a také ženy s dětmi, do hloubi hor, kde skryjí se i s pokladem Čejenů. Jen tak ochráníme život našeho kmene.“
Bílý Jestřáb se tomuto příkazu bránil. Chtěl po boku svých bratří bojovat a ne utíkat obklopený stařešinou. Záhy však musel souhlasit a podvolil se přání svého otce.
A tak, když čejenští válečníci, připraveni bít se za své životy, vyčkávali na příchod bledých mužů skrytí kolem vyprázdněné osady, stoupal Bílý Jestřáb s družinou starců a žen úzkou horskou pěšinou vzhůru do skal k úkrytu v chodbách pradávné jeskyně.
Když však došli na rozcestí k mohutné borovici, Bílý Jestřáb zvednutím paže prchající družinu zastavil. „Něco není v pořádku.“, zašeptal tiše, když kousek výš na stezce vedoucí k jeskyni, upoutalo jeho ostražitý zrak cosi lesklého. „Ano, je to kovový měsíc, kterým obíjí kopyta svých koní bledí muži. Předběhli nás.“, pomyslel si. „Jistě našli jeskyni a nyní tam čekají na náš příchod.“ Bílý Jestřáb teď stál před důležitým rozhodnutím kudy dál. „ Ne, do jeskyně nepůjdeme. Jistě je to léčka. Obejdeme horu a ukryjeme se na břehu Hvězdného jezera“. A tak s celou družinou uhnul ze stezky a vydal se směrem k jezeru, které leželo na odvrácené straně skalistých hor.
Vzhůru stoupající početnou družinu bylo dobře vidět i z údolí, kde vše sledoval na boj čekající náčelník. Nechápal, proč jeho syn najednou odbočil a nevede ostatní ke smluvenému úkrytu. „ To ne! Cožpak ten hlupák nevidí, že jde vstříc bledým kojotům?“ Vykřikl zděšený náčelník, když uviděl na hřebeni hor skupinu jezdců. „Je snad Bílý Jestřáb slepý či dokonce zrádce?! Vrať se!“, marně volal Stojící Medvěd.“
Bílý Jestřáb nebyl slepý ani zrádce. Neslyšel z dálky volajícího otce. Přes koruny stromů neviděl blížící se bandu. Bílý Jestřáb neměl ani tušení o tom, že padl do kruté lsti.
To co následovalo, nelze spatřit ani v tom nejtemnějším snu. Nikdo neměl šanci přežít a bojovníci v údolí jen zoufale křičeli a mávali ve snaze varovat nic netušící druhy. Byli daleko. Nebylo jim pomoci.
Náčelník oslepený bolestí, smutkem a především zlobou a nenávistí, kterou v tu chvíli cítil pro domnělou hloupost a zradu Bílého Jestřába, zvolal do hřmění dunících výstřelů a žalostných výkřiků temnou kletbu, která uvrhla duši Bílého Jestřába do nekonečného zajetí a neklidu. Vyřčená slova z náčelníkových úst spoutala posmrtná křídla Bílého Jestřába, který tak nikdy nedolétne do Věčných lovišť, kde by našel klid v kruhu svých předků.
Až když po dlouhých hodinách vystoupali válečníci z údolí na místo té hrůzy, pochopil náčelník Stojící Medvěd, jakého omylu a křivdy se ke svému synovi dopustil. Teprve když stopaři přinesli ztracenou podkovu, kvůli které chtěl odvést Bílý Jestřáb družinu na jiné místo, až když zjistili, že v jejich úkrytu číhali na jejich ženy a děti muži té bandy, bylo náčelníkovi nadevše jasné, že Bílý Jestřáb neudělal žádnou chybu, že ani svůj lid nezradil, ale naopak dělal vše pro to, aby jej ochránil. Stojícího Medvěda pohltila obrovská bolest, která ho pronásledovala až do konce jeho dní. Od těch chvil se proud jeho života téměř zastavil. Zdál se mu být nekonečný, i když trval už jen chvíli. Ztrápený, unavený a plný stesku po Bílém Jestřábovi, protrápil se svým životem, aby pak v poslední minutě pošeptal do závoje bílého kouře své největší přání – aby byl jeho syn Bílý Jestřáb z kletby vysvobozen.
Proroctví však praví, aby se tak mohlo stát, je zapotřebí šesti indiánských kmenů, jenž se po více než 100 zimách musí spojit. Musí znovu zapálit indiánskou tradici, naučit se moudrosti Matky Země a musí umět naslouchat hlasům indiánských předků. Těchto šest kmenů se pak musí vydat na stezku plnou zkoušek a úkolů, a musí najít ztracený poklad Čejenů, který nesl se svou družinou Bílý Jestřáb. Teprve na konci té cesty, až bude čejenský poklad nalezen, bude duše Bílého Jestřába opět volná a pak může vzlétnout do Věčných lovišť za svými druhy a za svým otcem, který tam na něj již dlouhé roky čeká.
Mnohokrát již spadlo listí a mnoho zim již přešlo. Bylo jich více než sto, až přišel tento den. Den, na který duše Bílého Jestřába tak dlouho čeká. Ano, jste to vy. Vy jste těch šest kmenů, kteří podle proroctví mají osvobodit duši Bílého Jestřába a najít ukradený poklad kmene Čejenů.
Cesta to nebude lehká. Musíte projít těžkými zkouškami a být opravdu dobrými indiány. Ne každý totiž může dojít až k cíli. Ne každý má právo najít poklad a být pravým indiánem.
Já, Veliký šaman, vám budu na této cestě průvodcem. Duchové jsou s námi. Musíme mít pevnou vůli, odvahu a odhodlání, jako měl Bílý Jestřáb. Potom jistě bude naše cesta úspěšná a naše jména nesmrtelná a věčná.
Howgh!“